Rockerky se NEusmívají

Kluci nepláčou, rockerky se neusmívají. Nemám teď ani tak na mysli freudovský pohled na ženu jako na tragickou postavou, ale jedno z přikázání rockerského desatera, které zní: Neusměješ se. Musí ale drsná image ortodoxních rockerek nutně znamenat nepřítomnost štěstí?

Drsná image je to, co rockerku – svobodnou a autentickou tvůrkyni – na první pohled odlišuje od popařky, otrokyně konzumní společnosti, která se musí usmívat na povel. Dreadlocky, vyholené hlavy, divoká hříva, černá kůže, orvaná košile či tričko, to všechno jsou jen doplňky nekompromisně sevřených úst, signalizujících odhodlanost neustoupit ze své cesty.
Samozřejmě jde o nadsázku: mnohé rockerky proti desateru hřeší – od toho jsou rockerky, aby se bouřily proti předpisům – a to v mnohem více přikázáních než v jednom. Jediné skutečné tabu je založené na odporu k sentimentalitě a takto pojímanému štěstí. Jinak se vždycky našly cestičky, jak se vymanit z předepsaných norem. „Štěstí je ten nejlepší facelift,“ svěřuje se Joni Mitchell, Tori Amos se rozpustile těší, že jestli dnes zemře, bude z ní šťastný fantóm, honící jeptišky po chodbách, no a vždy pozitivně naladěná Björk, ta je dokonce „šťastná nekontrolovatelně“. Opravte mě laskavě, pokud se mýlím, ale zdá se mi, že zatím žádná rockerka nepřišla s přímou definicí štěstí v tom smyslu, jak to vidíme u jejich mužských kolegů, např. u Johna Lennona v písni Happiness Is a Warm Gun (Štěstí je horká puška), jejíž význam Steve Turner v knize Jak vznikaly písně Beatles vysvětluje v sexuálním slova smyslu, který Lennonovi, čerstvě zamilovanému do Yoko Ono, vyvstal při pohledu na titulek časopisu o lovectví „Štěstí je horká puška v ruce“, jenž si pročítal producent George Martin ve studiu, či v textu Richarda Müllera Štěstí je krásná věc (ale prachy si za ně nekoupíš). Snad jedině mužské tušení o ženském štěstí z textu Hudby Praha: „…a její sny vo napuštěný vaně“ (prý o touze žen po inseminaci).

Rockerky a štěstí jakoby byly neslučitelné: vzpomeňme na smrt Nico, utrpení Marianne Faithfull, vybavme si gotickou pózu Siouxsie, intelektuální depresi Laurie Anderson, přirovnávající svět k padajícímu letadlu bez kapitána, ďábelskou výhružnost Diamandy Galás, žádající krvavou odplatu za zemřelé na AIDS, neutišitelně ječící Ninu Hagen či Lydii Lunch, posedlou žalováním na sexuální zneužívání v dětství. Tam, kde se na západních rockerkách podepsal především heroin, častokrát přidělovaný jako součást honoráře, sužovaly české rockerky naše specifické problémy. Možná ale víc než cokoliv jiného jsou rockerky součástí klasického modelu rozervané básnířky, platící daň za dar vnímavosti, tak jak jej známe z osudu Mariny Cvetajevové, Sylvie Plath a dalších. Literární kritička Germaine Greer popisuje tento jev jako syndrom „Sibyl se sešmaťchanými střevíci“.

Dáša Andrtová-Voňková

Snad ji neurazí, když ji řadím k rockerkám. Začínala jako folkařka a postupně přidávala experimentátorské prvky a přiblížila se víc alternativě; jisté je, že spolupracovala s rockovým kytaristou Radimem Hladíkem. Dorazila z Podkrkonoší do Prahy v době nejhoršího temna pro českou hudbu, v polovině sedmdesátých let, kdy hudebníci měli na výběr buď přidat se k estrádě, emigrovat nebo jít do továrny.* V té době se specificky u nás z folku stala jediná relativně svobodná platforma předávání zpráv a vyjadřování názorů. Dáša Voňková vtrhla do folkového sdružení Šafrán jako suverénní, originální děvče z hor s kytarou, které se místo vystavování své krásy na odiv stalo „jednou z kluků“. Byla nepřehlédnutelná. Přinesla nesentimentální ženský přístup, jiný, než co kdo kdy u nás viděl. Psal o ní Mladý svět a vyšel jí singl Chlapci na tom horním konci. Přes všechny úspěchy se dál živila uklízením domů a po roce 1977 ji pronásledování donutilo utéct z Prahy. Teprve po dvaceti letech, během kterých mohla svůj obrovský talent uplatnit tu na festivalu v Roskilde, tu v Japonsku, ale každopádně příliš sporadicky, vyšly najevo smutné životní okolnosti, pro které prakticky zmizela z pódia.
V jejích textech se projevuje pohanské spojení s přírodou, statečnost, vzdor. Štěstí? Síla.

Skočila panenka z věže
Skočila panenka z věže
nechte ji tam lidé ležet
ať jí zem vystrojí pohřeb
ať jí blesk hlínou zatluče
a nikdo neví o ničem

Kam by odletěla
kdyby ji zemička za srdce nestáhla

*) Jako amerikanistka ale musím na tomto místě poznamenat, že ač byla česká situace beznadějnou frustrací, nebylo to např. v USA o moc lepší. Rock se stal záležitostí superskupin, které sice vyprodávaly stadiony, ale jako autentická forma alternativního výrazu zemřel, vysátý gramofonovými společnostmi. Navíc ho konzervativní Američani považovali za komunistické spiknutí, pořádali semináře o jeho nebezpečích a pálili desky. Do klubů např. v Los Angeles se nešlo dostat jinak než autem a jen pokud vám bylo víc než 21 let. Oproti tomu Praha s bytovými koncerty protestních zpěváků, jazz rockem a folkem působí jako kulturní oáza. Ke vzkříšení rocku došlo až v punku a nové vlně, ve světě stejně jako u nás.

Michaela Taková

Textařka a básnířka, nejznámější svou spoluprácí s Plastic People. Její texty vyšly ve sbírce Zrcadlo v nakladatelství MAŤA v roce 1997 s doslovem Martina Machovce. Michaela je klasickým případem básnířky, svádějící celoživotní boj s velkou nepřízní osudu. Poezie, prohlásila, je pro ni vysvobození. Štěstí? Ne, vyčerpávající boj.

Noční můry
hrůza mně obchází
každé noci
černý květ vysází
po mých bocích
prsa mi zakryje
přetěžkou dlaní
dlouhý dráp zaryje
do mého spaní černými vranami
zaplaví duši mou
zobáky ranami
jednou mě
uklovou
krá
krá
k ránu

Naďa Bilincová

Na knížce textů skupiny Zuby nehty (viz dále) se Naďa Bilincová charakterizovala jako „žena neurčitého věku, pro kterou žít život je z největších to největší umění. Tomuto umění se také výhradně věnuje“. V době jejího působení v kapele Zuby nehty (87–90) vznikly songy Mršina, Malí sráči v nás, Had a další. Básnířka dále vystupovala ve formacích Hučení větrných mlýnů (Vladimír Horák – syntezátor, Tomáš Míka – saxofon) a Vzpomínka na Motol (s Janem Lorencem na bicí). Pro posledně jmenované duo vytvořila následující ukázku, typickou pro její tvorbu nadsázkou a vtipem vyjádřeným pochopením tragické hloubky naší existence:

To nejsou proudy deště
co kanou k zemi,
to jsou tvý slzy nad ztracenou nadějí.
To není dým z ohňů
co stoupá k nebi,
to je tvá touha po jejím zrození.
Smiř se s osudem:
jednou tu nebudem.
Říká se to lehce
smířit se s tím nechce.

Daniela Litváková (Čelková)

Známá z vystupování se skupinou Panika a Hudba Praha. Nejvíc ze všech Češek se přibližuje abstraktnímu internacionálnímu modelu rockerky a to svou image, životem i dílem. Nekompromisní poetika, spontánnost, rváčství s osudem. Panika, kterou založila Eva Volná na konci let osmdesátých s ambicí vytvořit jedinou profesionální dívčí rockovou skupinou, měla obrovský potenciál osobnostní i tržní, ale když uvážíme obecně bezútěšnou situaci muzikantů, pokoušejících se hudbou uživit, připojující se k běžným potížím kapely sestavené uměle – neměly holky vlastně moc šancí. V Hudbě Praha s Jamajkou Koblicovou fungovaly jako křoví: zpívaly šalalala a přidávaly se v refrénech. Kluci jakoby jejich sílu neviděli, nemluvě ani o tom, aby mohla Daniela zpívat své písně. Po skončení činnosti Hudby Praha se mohla plně věnovat pokusům o obnovení Paniky na konci devadesátých let. Základem se stala Daniela s Vendulou Dvořákovou (Evou Volnou): populární sexy baskytaristka Deli odešla založit Suzi Quatro Revival. Kapela angažovala mladé profesionální muzikantky a jejich projev byl vybroušený, sound dokonalý, rockový superfeeling Aerosmith. Repertoár tvořily evidentní hity jako Manžel, Sekačka, Lítám, pocházející převážně z dílny Daniely Litvákové (v prvním období hrála skupina sice výborné, ale přejaté songy). Nezájem firem o natočení desky považuji za tragický: Bonton SonyMusic si neuvědomuje, že přehlíží jednu z důležitých českých rockových výpovědí.
Textařsky se Daniela specializuje na groteskní až morbidní témata (Manžel: zabiju manžela, zabiju milence/a potom při sklence/suchýho cherry… třešně už dozrávaj), Zabila jsem… a přesto nechtěla jsem, ale v Polykám, jak tvrdí, jde výjimečně o štěstí:

Polykám
Po žlutejch cihlách
po žlutým chodníku,
tajemným lesem,
chyť se mně za ruku
a já tě provedu,
projdi se po mně,
v tajemný zemi vejdi se do mě.

Mechovou stezkou,
mechovou pěšinou
ledovou horou
pojď za mou svítilnou.
zahřej mi ruce
v hliněným domě,
v čarovný zemi
vejdi se do mě.

Jsem tvou královnou,
v půlnoci před jednou
stanu se bezednou
zlatej prach padá.
Horkou hodinou
putujem za vlnou
hvězdnou lavinou
zlatej prach padá.

Skleněnou skálou.
skleněným podzemím,
rubínů řekou
pojď za mým zázemím,
zahřej mi ruce
v hliněným domě,
v čarovný zemi
vejdi se do mě.

Marka Míková

Divadelní režisérka a spisovatelka. Hrála ve skupinách Plyn, Dybbuk a Zuby nehty na piáno a basu a zpívala.
Všechna tři seskupení představují různé varianty téhož: jediné dlouhodobě fungující autorské dívčí kapely (byť podle názoru některých členek ženskost sestavy byla irelevantní). Vznik skupiny v roce 1980 patřil k onomu znovuzrození rockové hudby v nové vlně a punku, jejichž postupy tvořily kostru pro písně skupiny, byť konkrétně u Marky Míkové silně zabarvené vlivy hudby cikánské (Hrob byl prázdný), nebo avantgardních výbojů performance (Kolo). Přes námitky antifeministek ve skupině zde fungovalo tvrzení, že punk poprvé poskytnul skupině dívek projevit vztah k hudbě jinak než jako groupies: umožnil jim stát se v širší míře tvůrčími osobnostmi, schopnými kolektivního vyjádření.
Nejpříměji vyjádřeným přáním štěstí je reakce Marky Míkové na represe novovlnných kapel na začátku let osmdesátých. Skupina, které se tehdy laskavě ujal klub Klubko Kladno jako zřizovatel, se musela podrobit přehrávkám. Povolení hrát na veřejnosti jim však bylo odmítnuto z důvodu přílišné depresivity textů. „Napište nějaké veselé texty, to je těžší než ta vaše deprese, a pak se vraťte!“ vybídla dívky kulturní úřednice. Zde nešlo o švejkovství, ale o metafyziku, o modlitbu, o toužebné přání, které ale svým vyjádřením dává najevo neuskutečnitelnost:

Radujme se a buďme šťastni
Radujme se a buďme šťastni
Radujme se a buďme šťastni
Radujme se a buďme šťastni
Radujme se a buďme šťastni
Radujme se a buďme šťastni
Radujme se a buďme šťastni
Ať je naše radost velká,
ať je naše štěstí nekonečné!

Po zpívaném textu následuje chrámové vokální vzepětí, které dává přání reálně duchovní rozměr: ano, to si hluboce přejeme, o to prosíme, i když tušíme, že to nikdy nedostaneme! Jakoby postmoderní technikou je připojena scénka ze samoobsluhy:

Rajčata, okurky,
mám jich plný košík
sýr, máslo, rohlíky,
raduji se z toho
jako malý hošík!

Když Marka Míková monotónně opakovala příkaz: „Radujme se a buďme šťastni!“ – bylo v tom víc než jen vyjádření zoufalství ze situace po novovlnných čistkách začátku osmdesátých let či celkové nesvobody, protože svou imaginací nad situací zvítězila a o své vítězství se rozdělila. Podstatou štěstí rockerek je totiž možnost vyjádřit se hudbou a sdílet své zážitky s ostatními. Jde o „zmenšování bolestnosti bytí“. Je to štěstí rytmu a štěstí extáze z energie decibelů, které oživují celé tělo i duši, je to katarze, kterou rock nepřestává poskytovat přes všechna svá úmrtí, snadno, kdokoliv, demokraticky, nejen pro hrstku vyvolených konzervatoristů.
Štěstí nespočívá v optimistickém textu, jak se mylně domnívala chudák popletená paní z oddělení kultury, ale v tom, co pochopí každý, kdo přijde na koncert a má srdce otevřené. Na „vhodnosti“ textů nezáleží: ať je to Dáša Andrtová, Michaela Taková, Naďa Bilincová, Daniela Litváková nebo Marka Míková, je to stejné jako když Patti Smith „chčije v řece“, protože ať dělá co dělá, efekt jejích aktivit je minimální; Ani Difranco si může cpát do uší žužu, protože rádio hraje jen jednu a tu samou písničku, Exene Červenková může převracet slogan Kapitána Sensiblea „zastavte svět, vystupuju“ na „zastavte svět, chci nastoupit!“ a efekt je tentýž: instantní, akutní stav štěstí.